Páníček říkal, že když už pojedeme okolo a nikam nespěcháme, tak proč se nepodívat. Nejdříve jsme zajeli do městečka. Je krásné, ale nic pro nás chlupáče.
Cestou z města jsme narazili na Panoramastrase Kitzbuhelerhorn. A co páníčky nenapadlo, jedem se podívat! Cca v 1/3 stoupání byla závora. Platba za cestu pro auta 16 E (motorka 8, autobus 20 – panička: „Tady potkáme autobus?!“) A tak to naše autínko pomalinku vystoupalo nahoru. A páníček musel hodně kroutil volantem. V každé vracečce mají ceduli kolikátá to je a v jaké jste výšce. Autem jsme vystoupali do výšky 1670mnm a pak hezky pěšky 😉
Malá panička šlapala se Samem, velký paničce bylo už pár dní blbě, tak jí hezky do kopečka pomohl vylézt Bruno a pániček šel hezky po svých 😀
Nahoru jsme vyťapali okolo 5 hodiny odpoledne, to přijela poslední lanovka. Páníček se (anglicky) zeptal v restauraci, zdali ještě můžeme přisednout. Slečna nám sdělila, že ano a pak na nás vybafla s češtinou! Přímo nahoře na Kitzbuhelu! Druhá slečna nám přinesla plné misky s pitím, no prostě boží.
A býti na Kitzbuhelu úplně sami? Vylezli jsme ještě nahoru k vysílači a kochali se tou nádherou. Bylo krásně vidět do dálky a nikde nikdo. Až nám bylo líto, že jsme tam tak krátce.
Večer jsme už přespávali v Německu u jezera Chiemsee. Akorát páníčkovi, přes noc, vadila ta rušná dálnice za rohem.
Cesta domů byla už na pohodu. Hranice jsme přešli na Šumavě, ve Volyni si páníčci dali oběd (my hned dostali mističky s vodou – perfektní – restaurace Na Nové , panička se s námi rozdělila o masíčko)
Zajeli jsme na kukačku do Hoštic a pak hurá domů 🙂 A kam to bude příště? Kdo ví 😀